Život jedné holky-19/KONEC/
Sidce bych měla spát, ale vlastně to ani moc nešlo. Stašně mě bolel krk a když jsem si na bolest zvykla měla jsem divný pocit že se něco mění, potmto divném pocitu jsem usla krvavým spánkem, kde se mi oběvil život na moje dětství. Nejvíce jsem si pamatovala mého otce Rida, který mě nutil zabíjet ale já se vždy zepřela, pak matka. Která na všechny špatnosti jen zhlížela z postraní a nechala aby to otec dělal. Nakonec můj velký brácha s kterým jsem se vůbec neviděla, je na večeři. Matka ho rozmazlovala a otec ho měl samozdřejmě radši. Stejně mi ale pomáhal, když jsem neměla dostatek krve, nechal mi ať se napiju. V postely jsem se protáhla jako kotě a zjistila jsem, že se cítím mnohem mnohem lépe. I když jsem bya člověk, jsem se takto necítila, ale něco mi chybělo. Krev! Posadila jsem se na postely a uviděla jsem se v zrcadle. Pusu jsem si zakryla rukama. Moje modré vlasy, zesvětlily a dosahovali mi podzadek. Bledá kůže, moje rysy ztvrdli a moje křivky vypadli vyráznější. Moje oči ale ztmavly a teď měli barvu šedou modrou. Postavila jsem se, taky jsem ale přibrala nějaké ty centimetry. Možná se mi to jen zdá, kdo ví?
Když jsem se podívala na moji noční košilku s volánky, vypadla jsem jako princezna. Dole jsem uslyšela nějaký hlasy a tak jsem bosa vyšla na chodbu a vydala se k tomu místu. Moje kroky byl jako moje dětství,v moji mysli se oběvily snad všechny větší zpomínky. Předtím jsem zpomínala na špatnosti a jak mi někdo důležitý pomohl. Teď moje čistokrevná krev, zpomínala jsem jak se chovat, mluvit. Jediné na co jem si nemohla zpomenout byla moje schopost, měla jsem vůbec nějakou. Došla jsem k točitým schodám a pomalu je začala scházet. Pohledy v místnosti se upřeli na mě. Všichni nižší hodnosti než já se přikrčily a sklopily hlavu. Kaname a můj bratr poklonily hlavu a zůstali narovnaní. "Vítej mezi námi Sumi." řekl Kaname/její pravé jméno/. "Vítej sestřičko." řekl Shiki a usmál se na mě. "Konečně volná." řekla jsem a podívala se na ty dva. "Je to doba bratře, jak se má matka?" zeptala jsem se a on se na mě podíval. "Otec žije, matka zemřela." pověděl. Chladně jsem se na něj podívala. "Není to můj otec." řekla jsem a váza vedle mě praskla a skleničky na stole taky. "Ukldni se." řekl Shiki a hned byl u mě. "Teď mi řekni, mám nějakou schopost? Nezpomínám si." řekla jsem k němu. "Měla jsi schopost, ale pak jsi jí nechtěla používat a vymazala jsi si, jak jí používat a pak jsi svoji upíří stránku potlačila taky." řekl a pohladil mě po tváří. "Tak co jsem měla za schopost?" zeptala jsem, protže váza kousek odemě se začala nebezpečně kývat. "Umíš dělat výbuchy a tlakovou vlnu." řekl a sáhl mi na čelo jen špičkou prstu. Zavřela jsem oči a cítila jsem, jak mě ten dotyk začal uklidňovat. "Pamatuješ si, takto jsem tě musel pokaždé uklidňovat když tě otec zavřel a ty jsi měla chuť ho zabít." řekl a já se lehce pousmála. "Zpomínám, jsem ráda že žije můžu svoje sny uskutečnit." váza co se před chvíli nbezpečně kývala praskla.
uáááá
(Nami-chan, 27. 11. 2009 22:43)