Život jedné holky-10
"Je tu někdo?" řekla jsem do kostela. Právě jsme došli ktomu druhému kostelu a zjiš´tovali jsme jestli tam daná osoba je. "Asi tady není." řekl Aidou a ošíval se s nervózním úsměvem. "Halóó!" křikla jsem. "Co chcež?" ozval se vedle mě hlas a já sebou polekaně trhla a muž se zasmál. Najdednou ale zvážněl a jeho pohled se upřel na Aidoua, který se díval všedu jinam než na něj. "Co tu chcete?" zeptal se. "Já...ono...ředitel Cross Vám posílá dopis." řekla jsem a podala mu trochu zmuchlaný dopis. Dopis jedním trhem rozdělal a dal se do čtení "a ty jsi vlastně kdo?" zeptal se, když si dopis schoval do kapsy od svého kabátu. "Nami." řekla jsem a podívala jsem se mu do očí. "Jo te´d bych se měl představit, jsem to nezdvořák." řekl a já si ho začala pořádně prohlížet. "Mé jméno je Yagari Touga." Cítila jsem jak se za mnou Aidou napnul a pusunul se krapet za mě. "Jsem lovec upírů." představil se a mě došlo, proč se je teď z Aidoua vyklepaný ratlík. "Proč vás tam vlastně ředitel chce?" vypalíla jsem na něj otázku, která se mi před chvílí vynořila v mysli. "Malá a drzá." řekl a ušklíbl se. "Takové holky mám rád." řekl. Hned, ale pokračoval. "Řekněte že moje odpověď je kladná a k tvé otázce....."odmlčel se" odpověď si na ní najdeš dřív nebo později."řekl po chvíli a já se musela držet abych po něm neskočila. To tan zbytek adrenalinu. "OK, jdem zpátky za chvílí mám službu." řekla jsem a nakvašeně jsem vyšla z kostela.
"Hele Aidou proč se ho tak bojíš?" zeptala jsem se. "Ty asi o něm nicnevíš že?" zeptal se. "Ne." řelka jsem mu jako pro debila. "Hm...když byl Zero a jeho dvojče Ichiru mladší učil je na lovce upírů pak ale jejich rodinu vyvraždila čistokervná upírka."začal vyprávěť. "No a od té doby je Zero pod ochranou Crosse a Touga se pustil a to dost vášnivě do lovení upírů, ale stejně není tak dobrý jako Cross." řekl a já polkla. "Myslíš...."sekla jsem, bylo by to vůbec užitečné? Zeptala jsem se sama sebe. Nadechla jsem se. "Myslíš, že by mě učil. Mohla bych si taky takto vydělávat." řekla jsem lišácky. "Hmm.." řekl zamračeně a svoje kroky prodloužil až jsem mu nestačila. "Aidou!" řekla jsem vyčerpaně, když jsem šlapali do toho morbytního kopce. "Aidou!" zapuněla jsem zase. "Co je ksakru?" zeptal se mě. "Počkej, přece." řekla jsem a ruky jsem si opřela o pokrčené kolena. "Jen zdržuješ." řekl trucovitě. "Hele." nedořekla jsem. "Hey, pusť mě!" řekla jsem a začala se mu zmítat v náručí. "Jsi lehká." řekl překvapivě a pohodil si semnou. "Já nejse plišák, ale lidská osoba tak se mnou zacházej jemě." řekla jsem. Aidou mě vůbec nevnímal a bez sebemenších problému kopec vyšlapal a taky si u toho broukal nějakou melodii. "No sláva, teď mě pusť." řekla jsem a vyskočila mu z náručí.
"Řekneš mu to ty nebo já?" zeptala jsem se pohled upřný k budově školy. "Hej na něco jsem se---!" "On zdrhl." řekla jsem si pro sebe. "Uáááá..!" začala jsem si cuchat vlasy,to není normální! Většinou jse v klidu.