Vampire Knight-Yasu Aimi 18
Probudila jsem se ve svém pokoji a vybavil se mi včerejšek. Kaname-senpai a Zero. Zpoměla jsem si i na svoji verzy zločince, co mě omráčil.
Podívala jsem se z okna, prší. Šla jsem do koupelny a napustila jsem si vanu. Když byla napštěná ponořila jsem se do ní a umila jsem se. Když jsem relaksovala, někdo otevřel dveře.
"Eh..odejdi." řekla jsem rychle a přikrila jsem si intimní místa. Kaname-senpai rychle zavřel dveře. "Prominˇ." uslyšela jsem a já jsem rychle vyšla z vody a usušila jsem se.
S ručníkem obtočením kolem těla jsem vyšla z koupelny. Kaname-senpai sedí na mojí postely a právě se na mě podíval. "Ano? Co jste chtěl tak důležitého?" zeptala jsem se a dala jsem si řezítek od Zera.
"Já, jsem se chtěl omluvit za včerejšek." řekl a postavil se. "Víš, že se držím jen tak, tak." řekl a pohladil mě po tváři. Zpoměla jsem si na náš rozhovor u fontánky Víš co k tobě cítím. Ozvalo se mi v hlavě, nebo moje slova. Viděli jsme se jen jednou na plese a ty ses do mě zamiloval.
"Já....Kaname-senpai, moje rozhodnutí se zatím nezměnilo. Já nevím co ke každému cítim, jsem zmatená a hlavně po včerejšku." řekla jsem a zavřela jsem oči smutně. Ucítila jsem něco na rtech, otevřela jsem oči a uviděla jsem. Očí výčka Kanameho. On mě políbil.
Rukou jsem ho od sebe oddělála a vyskočila jsem oknem ven. Utekla jsem do lesa a objevila jsem se u stáje. Vztoupila jsem a lehla si do slámy. Všechno, je tak pomýchané. Zero mě má rád a Kaname-senpai, už také. Vůbec nevím, co ke každému cítím.
Podívala jsem se mezi škvíru,kde jsou otevřené dveře. Uviděla jsem Zera a nějaké děvče. "Z-zero-kun nehtěl by jsi semnou jít ven?" zeptala se plaše a já se mírně usmála. Nic, nemělo by mi to být líto, že ho pozvala? "Máš pravdu nechtěl." řekl a ta dívka se otočila a já jsem uslyšela vzlyk. Utekla do lesa a Zero se zmoženě opřel o stěnu stáje.
Chytl se za krk a stiskl ho. "Co to děláš!" řekla jsem a vyšla jsem ze stáje. Sundal ruce z krku a podíval se na mě. "Já.." nedořekl. "Chcež se zabít! Nepiješ vůbec krev, nejde z tebe vůbec cítit." řekla jsem rozzlobeným hlasem.
Podíval se do země. Přišla jsem k němu a dlanˇjsem mu dala na čelo. Zavřela jsem oči a soustředila se. "Tak málo." řekla jsem smutně a ruku jsem sundala. Chytl ji a dal si ji ke rtům. "Mám málo času, že?" řekl a já chtěla něco namítnout. "Nezapírej to! Vím to!" řekl a ruku mi ještě více zmáčkl.
"Ano." řekla jsem a podívala se mu do očí. "Jak dlouho?" zeptal se zase . "Já....myslím, že nejvíše měsíc a půl." řekla jsem tichým hlasem. "Budu s tím bojovat." řekl. "To nejde. Nejde s tím bojovat, bude tě to mučit a pak to víjde na stejnou." řekla jsem boletně a on mi rukou zvel hlavu. "Já...chtěl bych ten čas strávit s tebou." řekl a já se mu vysmikla.
"Nemůžu." řekla jsem vylíbavě. "Proč?" zeptal se. "Bude to bolest. Ne, jen tebe. Když si na tebe zvyknu bude to bolet i mě!" řekla jsem a udělala jsem dva kroky vzad. "Já..."neřekl nic a zmučeně se podíval do země. "Chápu, nebudu tě otravovat." řekl a odešel pryč.